Lída Baarová

Ta, která neuměla říct ne
Herec Svatopluk Beneš ji považoval za nejkrásnější ženu, jakou kdy potkal. Režisér Otakar Vávra o ní napsal, že její krása byla „živočišná a opájela snad každého muže“. Milovala režiséry Karla Lamače a Karla An­tona, zakoukal se do ní Hugo Haas, flirtovala s Karlem Högerem. Byli do ní zamilovaní i němečtí herci – Gustav Fröhlich, Heinz Rühmann. Toužil po ní Vittorio De Sica, měla vztah s Charlesem Boyerem, pozdějším partnerem Grety Garbo. Ale osudovým mu­žem Lídy Baarové se stal německý ministr propagandy Joseph Goebbels.

Její otec Karel Babka byl úředníkem praž­ského magistrátu. Ludmila studovala na gymnáziu, brala hodiny tance a v kvintě přešla na Státní konzervatoř. V roce 1931 ji režisér M. J. Krňanský obsadil do komedie Kariéra Pavla Čamrdy. Tehdy si změnila jméno na Lída Baarová – podle otcova přítele, spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Školu musela ovšem opustit, protože během studia měli studenti zakázáno točit. Ale příliš jí to nevadilo – již za rok hrála s Vlastou Burianem ve veselohře Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a od té doby točila tři čtyři filmy ročně.

V roce 1934 získala roli v německém sním­ku Barkarola a po úspěchu filmu, kde si zahrála po boku populárního německého milovníka Gustava Fröhlicha, účinkovala v letech 1935–1939 střídavě v Německu a v Čechách. Dodnes se vedou spory o to, zda byla skutečně Goebbelsovou milenkou. Faktem je, že ji Goebbels miloval a jejich vztah málem vedl k rozpadu manželství i k jeho politickému pádu. Poprvé se se­tkali roku 1936, během berlínské olympiády. A pak následovala pozvání, schůzky, telefonáty… „Byly to nádherné dva roky,“ vzpomínala Baarová, která zaujala dokonce i Adolfa Hitlera. Herečka Adina Mandlová ve své knize Dneska už se tomu směju vzpomíná, jak se jí Baarová svěřila, že se do Goebbelse zamilovala: „Začala jsem jí to rozmlouvat, protože Goebbels je nacista, a i když jsem toho o nacistech tenkrát moc nevěděla, tušila jsem, že to Lídě neprospě­je.“ Goebbels posléze politicky nevhodný vztah k české herečce po Hitlerově inter­venci na podzim 1938 ukončil a Baarová měla poté v Německu zakázáno účinkovat.

V roce 1937, když natáčela film Panenství, odmítla Lída Baarová nabídku od společ­nosti Metro-Goldwyn-Mayer. Rozhodnout by se musela rychle – sbalit se a odjet do Hollywoodu. Tehdy jedinkrát za svůj život řekla ne a do smrti toho litovala… Po návratu z Berlína do Prahy se přestěho­vala do vily na Hanspaulce, kterou rodičům nechala postavit ze svých honorářů. A za okupace se vrátila do českého filmu: Oh­nivé léto (1939), Dívka v modrém (1939), Maskovaná milenka (1940)… Stop, které Baarové vystavili v Německu, ale po čase do­razilo i do protektorátu. O filmovou hvězdu však měli zájem v Itálii, a tak herečka v létě 1942 odjela pracovat do Říma. Když její italskou kariéru přerušila postupující válka, musela se vrátit do Prahy, kde byla na příkaz „z vyšších míst“ přijata i do Národního divadla.

Poslední týdny války přečkala u svého přítele, německého herce Hanse Alberse ve vile u Starnbergského jezera. Zajali ji Američané, po týdnech výslechů se dostala do věznice ve Stadlheimu a poté do ústavu pro duševně choré, odkud byla deportována do Československa. Skončila nejprve v Bartolomějské ulici, později v pankrácké věznici. V jejím případě bylo vyslechnuto 90 svědků. Když se nepodařilo prokázat její vinu, byla na Štědrý den 1946 po roce a půl vazby na zásah ministra spravedlnosti Drtiny propuštěna. Byly to ale smutné Vánoce a jaro – její matka dostala při výsleších v říjnu 1945 srdeční záchvat a zemřela a o sedm let mladší sestra Zorka, která byla rovněž talentovanou herečkou, spáchala v březnu 1946 sebevraždu. A otec krátce před Zorčinou sebevraždou přišel o nohu.

Ještě ve vězení ji navštívila dvacetiletá herečka Marcela Nepovímová, která se později stala druhou ženou jejího otce. Dalším návštěvníkem byl Jan Kopecký ze slavné loutkářské rodiny, který se 27. července 1947 s Lídou Baarovou oženil. Novomanželé pak jezdili po republice s loutkovým divadlem a hráli na poutích. Po únoru 1948 ji kdosi telefonicky varoval před zatčením a s manželem uprchla za dramatických okolností do Rakouska, kde pracovala v Salcburku v baru. Poté zamířili do Argentiny, odkud se ale záhy vrátila do Evropy, aby pokračovala v herecké kariéře. V padesátých letech si zahrála hlavní i vedlejší role v patnácti italských a španělských filmech, např. v Darmošlapech (1953) tehdy začínajícího režiséra Felliniho. Příležitostně také účinkovala na německých a rakouských divadelních scénách, které definitivně opustila na začátku sedmdesátých let.

Po rozvodu s Janem Kopeckým se v roce 1969 vdala za lékaře Kurta Lundwalla a po jeho smrti v roce 1972 se usadila v Salcburku, kde žila v ústraní. Za pomoci Josefa Škvoreckého vydala memoárovou knížku Útěky (1983), kterou později zcela přepracovala a doplnila pod názvem Života sladké hořkosti (1991). Rodnou zem Lída Baarová několikrát navštívila po roce 1989, ale bydlela nadále v Salcburku. Po rakouském pohřbu se s legendou české kinematografie rozloučili její blízcí, kolegové i fanoušci v lednu 2001 v Praze. Nevlastní matka Marie Babková jí tak splnila přání, aby byla pochována doma – v rodinném hrobě u strašnického krematoria.