Albrecht z Valdštejna

Ani císař, ani král
V letech 1625 – 1634 byl vrchním velitelem císařské armády, jedním z nejmocnějších Evropanů své doby. Podstatně ovlivnil vývoj vojenství v době třicetileté války a svými strategickými schopnostmi se zařadil mezi nejvýznamnější vojevůdce světových dějin.

Když se v září 1583 ve zchudlé české šlechtické rodině Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty, rozené Smiřické ze Smiřic, narodil syn Albrecht Václav Eusebius (taky Wallenstein anebo Waldstein), asi by si jen těžko někdo dokázal představit, že se právě začal odvíjet život muže, který bude jednou patřit k nejvýznamnějším a nejmocnějším osobnostem své doby. Dětství chlapec prožil na heřmanické tvrzi, a když v roce 1595 ve svých dvanácti letech osiřel, byl vychováván svým poručníkem Jindřichem Slavatou z Chlumu na Košumberku. Tamní škola jednoty bratrské byla také prvním vzdělávacím ústavem, s nímž přišel do styku. Poté následovala škola ve slezském Goldbergu a na podzim 1599 studium na luteránské akademii v Altdorfu u Norimberka. Z této školy byl však již po pouhém roce studia vyloučen, protože při jedné ze rvaček poranil místního měšťana. Poté, až do roku 1602, kdy se vrátil domů, cestoval Albrecht z Valdštejna po západní Evropě.

Jeho vojenská dráha se začíná psát v roce 1604, kdy se zúčastnil tažení do Uher proti Štěpánu Bočkajovi a Turkům. Kromě prvních válečných zkušeností při této příležitosti rovněž získal pověst schopného a statečného důstojníka. Po uzavření míru vstoupil v roce 1606 do služeb arciknížete Matyáše, bratra císaře Rudolfa II. Habsburského, a protože mu ve slibně započaté kariéře překáželo jeho bratrské vyznání, ještě v tomtéž roce konvertoval ke katolicismu. V roce 1609 poté, co uzavřel sňatek se zámožnou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka, díky které vyženil rozsáhlé statky na Moravě, se radikálně změnily Valdštejnovy majetkové poměry. Jeho manželské štěstí však netrvalo dlouho. O pouhých pět let později Lukrécie zemřela. Valdštejn poté vstoupil do služeb Ferdinanda Štýrského (budoucího císaře Ferdinanda II. Habsburského), jemuž zůstal věrný i po vypuknutí českého stavovského povstání. V jeho průběhu přešel s částí svých jednotek a především s pokladnou moravských stavů do Vídně, kde se stal plukovníkem císařských kyrysníků.

Porážky českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře o rok později se sice osobně nezúčastnil, ale na změněných politických poměrech mimořádně vydělal. Za to, že císaři poskytl finanční prostředky k vedení války, totiž obdržel velkou část konfiskovaných statků. Z nich poté v severních a severovýchodních Čechách vytvořil obrovskou državu, jejíž jádro tvořila bývalá panství Smiřických a na šedesát dalších, původně samostatných panství. Císař mu navíc propůjčil celou řadu privilegií a Valdštejnovi se zde podařilo vybudovat jakýsi stát ve státě s vlastní správní organizací a systémem lén.

Vedle hospodářských úspěchů a zvětšování jmění směřoval Albrecht z Valdštejna rychle vzhůru i na společenském žebříčku. V roce 1620 byl jmenován dvorským válečným radou, o rok později se stal vrchním velitelem pražské vojenské posádky a v roce 1622 byl jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách. V témže roce získal titul hraběte, o tři roky později se stává knížetem. Právě tehdy se také podruhé oženil, tentokrát s dcerou císařova rádce Isabelou z Harrachu.

Dosáhl hodnosti generálmajora, v roce 1625 byl povýšen do stavu říšských hrabat s titulem vévody frýdlantského a v témže roce ho císař pověřil vybudováním říšské armády. Zároveň byl ustanoven i jejím vrchním velitelem (generalissimem). V čele vojska, které na svou dobu dosahovalo impozantního počtu sto tisíc mužů a bylo navíc dobře placené a zásobované, zvítězil v dubnu 1626 v dánské fázi třicetileté války u Dessau, na jaře 1627 porazil nizozemská a dánská vojska na severní Moravě a ve Slezsku a následně obsadil celou řadu knížectví a hansovních měst v severním Německu. V říjnu téhož roku se ocitl na březích Baltu, na jaře roku 1628 se stal admirálem Baltského a Oceánského moře a vedle výstavby pozemní armády se zapojil i do budování loďstva. Ve stejné době císaři i nadále půjčoval obrovské finanční sumy, za něž postupně obdržel vévodství zaháňské (1627), meklenbursko- schwerinské (1628 – 1630) a v roce 1632 i vévodství hlohovské.

Jeho sláva, moc a nashromážděné bohatství neměly v říši obdoby. Získal dokonce i právo razit mince s vlastním portrétem. To vše ale vedle obdivu přinášelo i závist a nepřátelství. A Valdštejnovi rivalové čekali na příležitost k úderu. Naskytla se jim v roce 1630, kdy císařská armáda utrpěla několik neúspěchů. Ačkoliv za ně Valdštejn nebyl osobně zodpovědný, byl císařem na nátlak katolických kurfiřtů zbaven velení. Ne však na dlouho. Následná série katastrofálních neúspěchů přinutila Ferdinanda II. k tomu, aby v prosinci 1631 povolal vévodu zpět.

Léta 1632 – 1633 přinesla Valdštejnovi jeden úspěch za druhým. Vytlačil saská vojska z Čech, odrazil švédský útok u Norimberka a v listopadu 1632 se střetl s vojsky švédského krále Gustava II. Adolfa v bitvě u Lützenu. Žádná z válčících stran zde sice nedosáhla významnějšího úspěchu, ale smrt švédského krále byla pro císaře Ferdinada II. i tak důležitým vítězstvím. Valdštejnova moc a sláva jsou v té době takové, že se ho protihabsburská koalice pokouší získat na svou stranu a v červnu 1633 je mu Francií a Švédskem dokonce nabízena česká královská koruna. On však k překvapení všech odmítá.

V říjnu 1633 se Albrechtovi z Valdštejna podařilo porazit Švédy u slezské Stínavy, avšak právě toto vítězství paradoxně předznamenalo jeho pád. Zachoval se totiž velkomyslně k poraženým a jejich velitele propustil na svobodu. Tím však nebyl nikdo jiný než jeden z bývalých vůdců českého stavovského povstání a odpůrce Habsburků Jindřich Matyáš Thurn. A to bylo ve Vídni pochopeno jako zrada. Množí se stížnosti, žaloby i stovky anonymních udání, které vévodu obviňují ze zrádných styků se Švédskem, Francii a Saskem. Ke konečnému vyostření vztahů mezi vévodou a císařem přispěl listopad 1633, kdy se Švédové zmocnili Řezna a těžce nemocný Valdštejn odmítl uposlechnout rozkaz, aby se svou armádou táhl do Bavorska. Dne 24. ledna 1634 vydal císař patent, jímž generalissima sesadil z místa vrchního velitele a zároveň v tajné instrukci vydal rozkaz Valdštejna a jeho nejbližší spolupracovníky zajmout nebo zabít.

Když se Valdštejn o existenci listiny dozvěděl, odhodlal se na naléhání přátel opustit Čechy. Z Plzně, kde do té doby pobýval, se vydal do Saska a cestou se zastavil v Chebu. Zde byl svými vlastními důstojníky zavražděn.